Plicník patří do čeledi brutnákovitých a je jednou z našich prvních jarních bylinek. Rád se schovává v nějakém řidším houští (aspoň mně to dělá) na okrajích luk a lesů a někdy se vysazuje jako medonosná rostlina. Sám má takovou příjemně medovou vůni. Lodyha má délku 10-30 cm, listy jsou uspořádány v přízemní růžici a najdete dalších asi pět lodyžních lístků.
Není problém od sebe druhy plicníku rozeznat, údajně jsou ale jejich účinky podobné – lékařský, tmavý a úzkolistý jsou nejčastější druhy. Na obrázku vidíte plicník tmavý, s tím se pravděpodobně setkáte nejvíc. Jeho květy jsou modré až nafialovělé. Vrchní část listu je lehce chlupatá, spodní víc a to je právě ten, který nacházím na louce u lesa kousek od potoka. Plicník lékařský poznáte podle toho, že jeho listy jsou světle skvrnité. Plicník úzkolistý najdete na teplejších místech Moravy jako jsou Bílé karpaty. Jeho listy, jak název napovídá, jsou úzké a dlouhé, ale tuto bylinku nesbírejte, jen se kochejte, je u nás chráněná!
Na jaře sbírejte celou nať nebo v létě přízemní lístky. Sama jsem měla dřív tendenci brát jenom kvítky (asi z estetické chtivosti nebo co), ale je to velká škoda. Pozor, abyste ji při sběru (hlavně při ukládání) nepomačkali, takže vyražte s košíkem, ne s plátěnou taškou.
V plicníku lékařském i tmavém je obsažena kyselina křemičitá, vitamín C, vápenaté soli, flavonoidy a stopové prvky, kterým je připisován příznivý vliv na žlázy s vnitřní sekrecí.
Mladé listy si můžete přidat do salátu. Má výborný vliv na dýchací cesty (ano, je to „plicník“), pomáhá při léčbě zánětu průdušek, usnadňuje odkašlávání a působí močopudně. Kromě čaje ho můžete použít jako odvar k omývání ran, má totiž desinfekční účinky.