Homeopatie je jistý druh individuelní stimulační léčby. Jejím cílem je povzbuzení vlastních léčivých sil organismu. Spočívá na několika základních principech. Těmi jsou: pravidlo podobnosti, pravidlo potencování, pravidlo přezkoušení-vyzkoušení léku, pravidlo prvotního zhoršení. Vysvětlení těchto pojmů je uvedeno dále v textu.
Obsah článku
Jak to všechno vzniklo?
Za vznik tohoto léčebného směru vděčí svět německému léčiteli Samuelu Hahnemannovi, který se koncem 18. století velice zlobil na improvizaci lékařů, kteří podle něho léčili jak se jim zlíbilo. On se snažil vnést do léčení nějaký systém. Tímto systémem se stala homeopatie. V roce 1790 si Hahnemann sám na sobě všiml toho fenoménu, že „kůra čínského stromu“ (jinak chininu) vyvolává sama o sobě právě ty příznaky, proti nimž se jako lék podává. Jinak řečeno – tato substance vyvolává horečky, ale proti horečkám se také jako lék podává.
Aby to dokázal, provedl mnoho pokusů jak na sobě, tak na dobrovolnících z řad příbuzných a přátel. Tímto zkoušením a pečlivým zapisováním výsledků pozorování se stal mimo jiné „otcem“ objektivního kontrolovaného lékařského pokusu. Před ním se nikdo o něco podobného nepokusil. Pokusy provedl s mnoha léčivy a pokaždé došel k závěru, že léky vyvolávají ty samé nebo podobné příznaky, proti nimž se – ve zředěné formě – léčebně nasazují.
Tím vzniklo pravidlo podobnosti
Pravidlo podobnosti praví, že „podobné se má léčit podobným“, latinsky similia similibus curentur. Příklad na vysvětlení. Horečky se mají léčit prostředkem, který sám o sobě svým způsobem horečku vyvolá. Podobné platí pro symptom zvracení – proti němu se mají podat zředěné látky, které samy zvracení vyvolávají. A tak by se dalo pokračovat. Tato myšlenka byla ve své době nová. Do té doby platilo heslo, že příznaky nemoci se mají tlumit léky, které nemoc přímo potlačují, latinsky contraria contrariis. Dobovým příkladem bylo léčení průjmu opiem, které bylo schopno průjem jako příznak dosti rychle potlačit ale po nějaké době vyvolávalo vedlejší účinky, které se staly samostatnou druhotnou chorobou. A přesně tomu se chtěl Hahnemann vyhnout – totiž vzniku tzv. dlouhodobého druhotného zhoršení. Ale dogmatik to nebyl. Krátkodobé potlačení příznaků „normálními léky“ v akutním stadiu však výslovně dovoloval, třeba právě ono přechodné nasazení opia u náhlého průjmu.
Pravidlo potencování
Látky vyvolávající samy o sobě chorobě nějaké chorobné příznaky se samozřejmě nemohly podávat tak jak byly. Musely být zředěny a i jinak k léčbě připraveny. Příprava spočívala/spočívá v rozpuštění v alkoholu a ve vodě a v následném protřepávání. Proces ředění má svá pravidla. K jedné kapce například čerstvě vylisované rostlinné “šťávy“ se přidá devět kapek směsi vody a alkoholu a tím vznikne „desetinásobné“ zředění. Kapka tohoto roztoku se přidá k devíti kapkám ředící směsi a vznikne „stovkové“ zředění. A tak dále. Roztoky takto naředěné řady se označují písmenem D nebo C s nějakou číslicí. Proto D1 znamená desetinásobné zředění, D2 stonásobné. Písmeno D je odvozeno od slova decimální. Písmeno C je odvozeno od slova centesimální. C1 – zde je zředění stonásobné, C2 – desetitisícinásobné atd. Existují tedy D-potence, C-potence a pak jsou ještě tzv. LM potence, ale ty ponechám stranou. Označování „výše potencí“ je trochu ošidné.
Čím vyšší potence a číslice za velkým písmenem, tím nižší koncentrace je původní látky obsažené v jednotce objemu.
Vysoké potence homeopatika tak obsahují jenom „několik molekul“ výchozí látky v jednom mililitru. Homeopatické tabletky a roztoky jsou potencovány většinou do výše D12, globule mívají potence D30-C30. Při tak nízkých koncentracích původní látky se jistě vnutí otázka, jak může „pár molekul“ způsobit zlepšení choroby. Hahnemann tvrdí, že silně zředěná v roztoku nebo v globuli nepůsobí přímo chemicky, ale že je pouze nositelem informace. Tato informace pak léčí. K jejímu zesílení patří ještě intensivní protřepávání vznikajícího homeopatika, autor mluví o tzv. dynamisaci. Tím se zesiluje účinek léku.
Zní to trochu nesrozumitelně, ale je to jinak jednoduché. Dá se to vysvětlit na příkladu vzniku třeba homeopatisovaného acylpyrinu. Z koncentrovaného roztoku acylpyrinu se vezme jedna kapka a ta se přidá k devíti kapkám směsi alkoholu a vody a těchto deset kapek se pak intensivně protřepává. Z tohoto roztoku se vezme zase jedna kapka a přidá se opět k devíti kapkám směsi vody s lihem a po intensivním protřepání vznikne homeopatisovaný acylpyrin v potenci D2. Acylpyrin již není „normálním lékem“ ale stalo se z něj homeopatikum.
Pravidlo přezkoušení léku
Tento myšlenkový model je na vysvětlení poněkud složitější. Hahnemann uznal za (pozdější) homeopatikum jenom takovou látku, která v nezředěné formě vyvolává u jinak zdravých pokusných osob jedny a tytéž příznaky. Právě toto pravidlo bývalo a je i nyní odpůrci homeopatie často napadáno jako neobjektivní a jinak nepřijatelné. Každopádně patří do vysvětlování podstaty homeopatie nebo alespoň do historie jejího vzniku.
Pravidlo prvotního zhoršení
Po podání homeopatika dochází občas ke zhoršení původních příznaků, které mají být léčbou odstraněny. Vykládá se to dvěma způsoby. Prvním z nich je ten fakt, že homeopatikum je vlastně zředěnou látkou, která má vyvolat podobné příznaky jako má samotná nemoc. Přechodné prvotní zhoršení se pak považuje za potvrzení toho, že lék byl správně vybrán. Druhou příčinou je to, že organismus reaguje na lék a jeho obranná reakce se projeví přechodným zesílením příznaků. To se pozoruje u přírodních léčeb často a většinou se hodnotí jako positivní. Je to tím, že přírodní léčby obecně cílí na mobilizaci vlastních sil jedince a pokud tyto skutečně jsou a léčba je správně vybrána, k přechodnému zhoršení může dojít. Pacienta je o tom nutno předem informovat a věc mu srozumitelně vysvětlit.