Velmi často, když si pročítám některé zmínky o rozdílech mezi DŽUTSU a DÓ žasnu a mám pocit, že v této oblasti působí již příliš mnoho ideologie a jen velmi málo střízlivého pochopení. Čtu si třeba o tom, jak je DŽUTSU pouze nějakou starobylou formou, která postrádá duchovní aspekt, nebo o tom, jak je DÓ oproti DŽUTSU evolvované a vznešené.
Je tomu tak asi i proto, že převážná většina dnešních bojových škol se již vlivem společenských potřeb a tlaků adaptovala na sportovní a rekreační aplikaci s „vážnou potřebou“ se utkávat v ringu. Na jednu stranu je to trochu paradox, ale vlivem tohoto posunu došlo i k odstupu původního, plně funkčního válečného systému ke sportovní aplikaci a tak v mnoha případech i ke značnému ořezání bojových technik, oslabením jejich původní účinnosti. To však nikterak nebrání nikomu z protagonistů takovýchto systémů kdykoli tvrdit, že se v jejich případě jedná o prvotřídní bojový systém.
V tomto stadiu pochopení přichází již na řadu filosofování a hledání různých důvodu proč DÓ a nikoli DŽUTSU. Přitom vysvětlení skutečného rozdílu mezi oběma systémy je již v jejich samotném názvu. Dó – jako cesta a DŽUTSU – jako umění. Někteří lidé se však věnují bojovým uměním za účelem kultivace určitých vyšších hodnot, které se s nimi pojí, jako je koncentrace, duševní vyrovnanost a nálada vnitřního uvědomnění nebo dosažení harmonie s vesmírem, spíše nežli za účelem praktickým – tedy sebeobranným. Tyto vyšší hodnoty jsou přitom spojeny ve valné míře pouze se systémy, vycházejícími z dávných tradic, zatímco moderní sportovní formy jsou těmto hodnotám již dosti vzdáleny a převládá v nich spíše sportovní duch a smysl pro fair-play.
Každopádně existují i lidé, kteří se věnují bojovým uměním právě z pouhé potřeby se umět bránit, a protagonisté sportovních systému je mnohdy osočují z toho, že nejsou dostatečně duchovní, což je však velmi nepěkný postup vůči těmto tradičně, prakticky smýšlejícím adeptům boje, orientovaným na prostý účel věci. Skutečné DŽUTSU v sobě přitom zahrnuje i veškeré duchovní a duševní aspekty automaticky, s tím rozdílem, že je orientováno na skutečnou situaci nebezpečí tam venku, zatímco systémy DÓ se jaksi uzavírají ve svých myšlenkových koncepcích někam do oblasti svého vlastního sportovního ringu, kde vládnou jen jimi ustavená pravidla. Systémy DŽUTSU se snaží o to být maximálně flexibilní a plně funkční v každé situaci. Jsou tedy mnohdy naprosto nebezpečné a plně použitelné v boji, zatímco systémy DÓ jsou v tomto smyslu jen dosti pochybné a tvoří tak jakousi značně oslabenou formu, vlivem upření své pozornosti na vedlejší cíle, s čímž se ale asi nedá dělat více, nežli to takto polknout.
Celý tento paradox pouze smutně poukazuje na fakt, že mnoho lidí koketuje s bojovým uměním aniž by podrobněji znali tyto rozmanité důvody, které mohou být jak náboženské, sportovní, exhibiční, taneční a pohybové, nebo umělecké -prostě již nějakým značným způsobem odkloněné od původního záměru a smyslu. A v tom je bohužel vždy také onen háček jejich praktické funčnosti a použitelnosti. To ovšem neznamená, že by tyto systémy neobsahovaly vůbec žádné účinné techniky, nýbrž má to být pouze jakési varování před naivním spoléháním se na tyto systémy v bláhové naději po jejich absolutní účinnosti v boji.
Naproti tomu onen podivný argument, že v DŽUTSU systémech není dostatek duchovního zaměření je jen velmi pochybný, protože není ani trocha pravdy na tom, že tyto systémy jsou povrchní, nebo že se soustředí pouze na techniky a zanedbávají tím jakýsi „duchovní aspekt“, což se velmi často snaží někteří neúnavní pisatelé tvrdit. Kdybychom hodlali být opravdu strozí, mohli bychom je rychle odbýt a velmi prostě identifikovat výraz DŽUTSU se slovem MISTR, zatímco výraz DÓ se slovem ADEPT. Nyní je zde možnost pro ně, aby začali filosoficky zdůvodňovat proč je adept lepší nežli mistr, což je zase jejich zábava. Skutečné DŽUTSU v sobě ale každopádně automaticky obsahuje i DÓ, takže zatímco se náš „takzvaně povrchní“ válečník koncentruje na zvládnutí všech vnějších bojových technik v jejich kompletním provedení, dosahuje také i všech oněch žádaných duchovních cílů. Důraz je však vždy kladen především na praktickou funkčnost technik v každé situaci, protože „toto je primární cíl všech DŽUTSU systémů“. Bojovník DŽUTSU se ovšem také stává mudrcem, podobně jako adept tradičního DÓ, protože v průběhu svého studia bojových umění rovněž neméně duchovně dospívá. Na tom ale také není vážně nic divného, přihlédneme-li k faktu jak velmi inteligentní a technicky propracované tyto DŽUTSU systémy jsou. DÓ je tak nepochybně neodmyslitelnou částí všech opravdových DŽUTSU, přičemž důraz v „DŽUTSU“ je neomylně kladen vždy jen na praktickou funkčnost!
Autorem článku je: Agni Varman
Zdroj: osobní zkušenosti autora